O mě

Celý život jsem věřil, že mé problémy jsou jen mé problémy a že si je jako správný muž mám vyřešit já sám. Nevědomky jsem si v hlavě vytvořil prostor, kam jsem schovával všechny problémy, které jsem nezvládal řešit, a nebo nechtěl. Jednoho dne už ale pomyslné dveře tohoto prostoru nezvládly udržet to, co mělo být zasunuto a vytěsněno. A tak se mi v dospělosti během pár týdnů obrátil svět vzhůru nohama. Ze zcela funkčního člověka jsem se vzápětí ocitl v těžkých depresích, aniž bych věděl, co to znamená. Bez varování, bez času to pochopit.
Najednou se mi začal rozpadat svět zevnitř.
Nejhorší nebyla jen tíha, ale zmatek. Jak rychle se všechno měnilo. Jak jsem přestával rozumět sám sobě. Myšlenky bez smyslu, pocity silnější než já. A do toho strach – o sebe i o rodinu.
Byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát. Momenty, kdy už jsem neviděl cestu ven. Jen únava a tlak, který nešel vydržet.
Realita přestávala být pevná. Objevovaly se věci, které tam nebyly - halucinace, ale působily skutečně. Nedalo se před tím utéct. Začal jsem se bát i sám sebe.
Těžké deprese, úzkosti, PTSD, disociace, lehké OCD, hraniční porucha osobnosti.
Po dobrém nastavení medikace a možnosti chvílemi i fungovat, jsem se z toho snažil dostat co nejrychleji ven. Hospitalizace, stacionáře, terapie. Někdy až příliš rychle, příliš intenzivně. Jenže některé věci nejdou urychlit.
Pak přišel další pád. Tvrdší než ten první. Znovu nemocnice, uzavřené oddělení. Místo, kde si člověk uvědomí, jak křehká je hranice mezi „zvládám“ a „nezvládám vůbec“.
Bylo to temné, ale pravdivé. Už nešlo nic schovávat.
A právě tam jsem opravdu pochopil, jak moc pomáhá, když v tom člověk není sám.
Dneska to neznamená, že je všechno dobré. Pořád jsou dny, kdy je to těžké, kdy se v tom můžu ztratit. Ale už v tom nejsem bezradný. Dokážu aspoň někdy rozpoznat, co se ve mně děje.
Není to o tom že jsem našel správné řešení. Je to o tom, že jsem našel cestu, cestu jak pochopit, co se děje uvnitř.